Jdi na obsah Jdi na menu
 


 

Šílený Dudley

 

Nejteplejší den letošního léta se pomalu chýlil ke konci a na velké, hranaté

domy v Zobí ulici se snášelo ospalé ticho. Vždycky tak nablýskaná auta stála

před  domy  celá  zaprášená  a  původně  smaragdově  zelené  trávníky  usychaly

a žloutly - mytí a zavlažování bylo totiž kvůli šetření vodou zakázáno. Obyva-

telé ulice, připravení tak o své oblíbené kratochvíle, jimiž leštění aut a zalévá-

ní trávníků bezesporu bylo, uchýlili se do svých domů a zotvírali všechna okna

v naději, že snad nalákají dovnitř nepřítomný vánek. Jediný člověk, který zů-

stal venku, byl chlapec ležící v květinovém záhonu před číslem čtyři. 

   Byl hubený, s černými vlasy a brýlemi na nose a vypadal přesně jako někdo,

kdo musel během krátké doby o hodně vyrůst. Měl na sobě potrhané špinavé

džíny, vyrudlé staré tričko a podrážka jeho tenisek se pomalu, ale jistě odlupo-

vala. Kvůli jeho vizáži si sousedé Harryho Pottera moc neoblíbili, vesměs to by-

li lidé, podle nichž by za neupravenost měl zákon stanovit přísné tresty; ale

když se dnes večer schoval za velkou hortenzií, byl pro kolemjdoucí prakticky

neviditelný. Popravdě řečeno, mohl být odhalen jedině v případě, že by jeho

strýc Vernon nebo teta Petunie vystrčili hlavu z okna z obýváku a podívali se

přímo dolů. 

   Za ten nápad by si Harry vlastně zasloužil poblahopřát. Ležet na tvrdé roz-

žhavené zemi sice nebylo dvakrát pohodlné, ale na druhou stranu na něj nikdo

nezíral,  neskřípal  zuby  tak  hlasitě,  že  nebyly  slyšet  zprávy  ani  mu  nedával

hloupé otázky, což se stávalo pokaždé, když se pokusil posadit  se se strýcem

a tetou v obýváku a koukat se na televizi. 

   Jako by jeho myšlenky proletěly otevřeným oknem dovnitř, Vernon Dursley

náhle řekl: 

   „Zaplapámbu, že sem ten kluk přestal pořád strkat nos. Kde vlastně vůbec je?“

   „Nemám ponětí,“ odpověděla bez zájmu teta Petunie, „v domě není.“ 

   Strýc Vernon zavrčel. 

   „Koukat se na zprávy...“ pronesl kousavě, „zajímalo by mě, co tím ve sku-

tečnosti sledoval. Jako kdyby se normální kluci zajímali o zprávy - Dudley vů-

bec netuší, co se děje, pochybuju, že vůbec ví, jak se jmenuje předseda vlády!

Navíc pochybuju, že by v našich zprávách mohlo být něco o té jejich chásce - “

   „Vernone, psst!“ řekla Petunie, „okno je otevřené!“

   „No ano - promiň, drahá.“ 

   Dursleyovi zmlkli. Harry slyšel znělku reklamy na cereálie Fruit ‘n’ Bran,

zatímco pozoroval paní Figgovou, divnou, kočky milující starou paní z Vistári-

ové ulice, jak pomalu přechází kolem. Mračila se a něco si pro  sebe bručela.

Harry byl rád, že je schovaný za keřem, protože paní Figgová měla poslední do-

bou zvyk zvát ho na čaj pokaždé, když ho potkala. Zabočila za roh a ztratila se

z dohledu ještě než z okna opět zazněl hlas strýce Vernona.

„Duddy je venku na čaji?“

„U Polkissů,“ odpověděla Petunie něžným hlasem, „má tolik malých kama-

rádů, je tak oblíbený...“

Harry málem nepotlačil zakuckání. Dursleyovi byli, co se jejich syna týka-

lo, úžasně slepí. Bez mrknutí oka spolkli všechny jeho hloupé lži o čaji, na kte-

rý údajně každý letní večer chodil za různými kamarády ze své party. Harry

dobře věděl, že Dudley na žádném čaji nebyl; on a jeho kámoši trávili večery

rozbíjením parku pro děti, pokuřováním a házením kamenů na projíždějící au-

ta a procházející děti. Harry je jednou viděl, když se procházel kolem Kvikál-

kova; celé prázdniny se potloukal po ulicích a prohlížel si noviny, vytažené

zodpadkových košů.

K Harryho uším dolétl začátek znělky pravidelných večerních zpráv a jeho

žaludek udělal salto. Možná dnešní noc - po měsíci čekání - bude ta noc.

„Rekordní počty lidí odjíždějících na dovolenou zaplňují letiště, neboò stávka špa-

nělských nosičů zavazadel pod dvou týdnech stále trvá -

„Já bych je poslal na celoživotní siestu,“ komentoval strýc Vernon, ale to by-

lo jedno: Harryho žaludek se zase uklidnil. Kdyby se cokoliv stalo, bylo by to

určitě hned jako první zpráva. Smrt a ničení byly vždycky důležitější než uvíz-

lí rekreanti.

Dlouze si oddychl a zadíval se na blankytně modrou oblohu. Každý den to-

hoto léta to bylo stejné: napětí, očekávání, chvilková úleva a pak opět stoupají-

cí napětí; a k tomu ta dotěrná otázka, proč se pořád nic neděje.

Poslouchal dál, pro případ, že by se objevilo nějaké vodítko, něco, čemu by

mudlové nepřičítali žádnou důležitost - nevysvětlitelné zmizení nebo podivná

nehoda - ale po zprávě o stávce nosičů následovalo sucho na jihovýchodě.

(„Doufám, že poslouchá za dveřma!“ hulákal strýc Vernon, „on a  jeho sprchy

ve tři ráno!“), pak vrtulník, který málem havaroval v poli u Surrey a rozvod

slavných herců („Jako kdyby mě ty jejich špinavý aférky zajímaly,“ čílila se te-

ta Petunie, která rozvod pečlivě sledovala ve všech časopisech, které jí padly do

jejích kostnatých rukou).

Harry zavřel oči a hlasatel četl další zprávu: „- a konečně, ovčák Bungy přišel

na nový způsob, jak se v létě pořádně zchladit. Bungy, který žije u Pěti per v Barnsley,

se naučil vodní lyžování! Podrobněji naše zpravodajka Mary Dorkinsová..“

Harry otevřel oči. Jestliže už došlo na lyžující zvířátka, nic, co by stálo za to

slyšet, už se neobjeví. Opatrně se převalil na břicho a zvedl se na kolena a na

lokty, aby se mohl odplížit zpod okna.

Urazil asi dva palce, když se ve velmi rychlém sledu událo několik věcí.

Ospalé ticho prolomilo hlasité prásk, jako když vystřelí z pistole; zpod za-

parkovaného auta vyletěla kočka a okamžitě zmizela z dohledu; z Dursleyovic

obýváku se ozvalo zaječení, hlasitá kletba a zvuk rozbíjeného porcelánu. Harry

jako by na ten signál čekal, vyskočil, v tu samou chvíli vytasil z džínů tenkou

dřevěnou hůlku - ale ještě než se úplně narovnal, narazil hlavou do otevřeného

okna. Výsledná rána způsobila, že teta Petunie zaječela ještě hlasitěji.

Harry měl pocit, jako kdyby jeho hlavu něco rozpůlilo. Vrávoral a zamlže-

ným viděním se snažil zaostřit na ulici, aby vypátral zdroj hluku, jenže sotva

se trochu probral, z okna se natáhly dvě velké rudé ruce a pevně ho chytily ko-

lem krku.

„Dej - to - pryč!“ vrčel mu strýc Vernon přímo do ucha, „Hned. Než - to - ně-

kdo - uvidí!“

„Pusò mě!“ sípal Harry. Několik vteřin se prali, Harry tahal levou rukou za

párkovité prsty svého strýce, zatímco pravou pevně třímal zdviženou hůlku;

pak, zrovna když bolest v Harryho hlavě pořádně dloubla, Vernon zakvičel

apustil ho, jako by dostal elektrickou ránu. Zdálo se, že do jeho synovce vstou-

pila neviditelná síla, takže už není možné ho dál udržet.

Těžce oddechuje, upadl Harry dopředu přes hortenziový keřík, postavil se

aopatrně se rozhlížel. To, co způsobilo to prásknutí, nebylo nikde vidět, ovšem

z několika oken okolních domů vykukovaly tváře jejich obyvatel. Harry rychle

zastrčil hůlku zpět do kalhot a snažil se vypadat nevinně.

„Krásný večer!“ zařval strýc Vernon a zamával paní Číslo Sedm, která na něj

zírala zpoza krajkových záclon, „slyšela jste ten výstřel z výfuku? Já a Petunie

jsme se pěkně lekli!“

Pokračoval v rozdávání přímo maniakálně veselých grimas na všechny strany,

dokud všichni zvědaví sousedé nebyli spolehlivě zalezlí, a pak se jeho škleb změnil

ve výraz naprosté nenávisti a gestem dal Harrymu najevo, aby se okamžitě vrátil.

Harry popošel o pár kroků vpřed, dávaje dobrý pozor, aby se zastavil těsně

před místem, na které ještě Vernonovy natažené ruce, připravené opět škrtit,

nedosáhly.

„Cos tím krucinál ty kluku myslel?“ tázal se strýc Vernon krákavým hlasem,

třesoucím se zlostí.

„Co jsem myslel čím?“ odsekl Harry chladně, aniž by se ovšem přestal roz-

hlížet na všechny strany, doufaje, že přece jen zahlédne toho, kdo měl na svě-

domí ten divný zvuk.

„Tím kraválem, jako když střílí ze startovní pistole, co jsi dělal přímo před

naším -“

„Já jsem to nebyl,“ odpověděl Harry pevně.

Za širokou rudou tváří strýce Vernona se objevil hubený koňský obličej tety

Petunie. Byla bílá jako stěna.

„Proč jsi se schovával pod naším oknem?“

„No ano - ano, dobrá otázka, Petunie! Cos dělal pod tím oknem, kluku?“

„Poslouchal jsem zprávy,“ řekl rezignovaně Harry a jeho strýc s tetou si vy-

měnili rozzlobené pohledy.

„Poslouchal zprávy! Už zase?“

„No, přece se každý den děje něco nového, že,“ zkusil to Harry.

„Nehraj to na mě, kluku! Chci vědět, co máš doopravdy za lubem - a už ne-

zkoušej tu blbost s posloucháním zpráv! Ty víš moc dobře, že ten váš spolek -“

„Opatrně, Vernone!“ vydechla Petunie, a Vernon ztišil hlas tak, že ho Harry

sotva slyšel: „- že oni nikdy v našich zprávách nejsou!“

„To říkáš ty,“ odpověděl Harry.

Dursleyovi na něj chvíli valili oči a pak teta Petunie řekla: „Jsi malý odpor-

ný lhář. Co tedy dělají všechny ty -“ a také ztišila hlas, že Harry musel další slo-

vo odezřít, „sovy, když ti nenosí zprávy?“

„Aha!“ zašeptal triumfálně strýc Vernon, „a teČ jsme tě dostali, kluku! Jako

kdybychom nevěděli, že všechny zprávy dostáváš od těch prašivých ptáků!“

Harry na chvíli zaváhal. Tentokrát bylo těžší přiznat pravdu, i když teta se

strýcem určitě netušili, jak moc špatně se cítil, když to říkal.

„Ty sovy... mi nenosí zprávy,“ řekl bezbarvým hlasem.

„Tomu nevěřím,“ zareagovala okamžitě Petunie.

„Ani já ne,“ přidal se Vernon.

„My víme, že máš něco za lubem,“ dodala Petunie.

„Nejsme tak pitomí, víš,“ podpořil ji Vernon.

„No, tak to je pro mě zrovna nová zpráva,“ rozčílil se už Harry a než stihli

Dursleyovi zasáhnout, otočil se, přeběhl trávník, přeskočil zíČku a vydal se uli-

cí pryč.

Věděl, že teČ bude mít průšvih. Až se vrátí, bude muset čelit tetině a strý-

cově odvetě za tu drzost, ale teČ mu to bylo jedno; zaměstnávaly ho důležitější

věci.

Harry si byl jistý, že prásknutí způsobilo kouzlo Přemístění. Byl to přesně

tentýž zvuk, který při svém přemisòování dělal domácí skřítek Dobby. Mohl to

snad být Dobby, kdo se objevil v Zobí ulici? Mohl ho skřítek zrovna teČ

sledovaT? Jakmile ho to napadlo, otočil se a prohlížel si celou ulici, ale vypa-

dala docela opuštěná a Harry si byl jist, že být neviditelný Dobby neumí.

Šel dál, ani si nevšímal kudy, chodil tudy konečně tak často, že ho nohy sa-

my nesly na jeho obvyklá místa. Co pár kroků se rychle ohlédl přes rameno.

Nepochyboval o tom, že zatímco ležel na usychajících begóniích tety Petunie,

byl někde poblíž někdo z jeho světa. Proč ho ale nekontaktoval, nechtěl s ním

mluvit, proč se teČ skrýval?

A pak, jak pocit frustrace stoupal, jeho jistota se pomalu vytrácela.

Možná, že v tom nakonec žádná magie nebyla. Možná, že tak zoufale toužil

po sebemenším náznaku kontaktu ze světa, do kterého patřil, že zkrátka rea-

goval trochu přemrštěně na zcela obvyklé zvuky. Co když to byl třeba zvuk zlo-

děje, vkrádajícího se do sousedního domu?

Harry vnímal tupý pocit, který se usídlil v jeho žaludku a než si to stačil uvě-

domit, přepadl ho důvěrně známý pocit beznaděje, který se vracel každé léto.

Zítra ráno ho zase v pět ráno vzbudí budík, aby mohl zaplatit sově, která mu

nosila Denního věštce - ale mělo to vůbec smysl ho odebírat? Poslední dobou se

Harry sotva podíval na titulní stranu a už noviny odhodil; až si totiž ti pitom-

ci, co noviny řídili, všimnou, že Voldemort je zpátky, stoprocentně to bude na

titulní straně a to bylo to jediné, co Harryho zajímalo.

Když měl štěstí, přiletěla i poštovní sova s dopisem od jeho nejlepších ka-

marádů Rona a Hermiony, ačkoliv naděje, že by se snad nějaká zpráva objevi-

la v některém psaní, už také dávno vzala za své.

Nemůžeme samozřejmě napsat nic o ty-víš-kom... Řekli nám, abychom nepsali nic

důležitého, pro případ, že by dopis padl do nepovolaných rukou... Máme dost práce,

ale nemůžu ti popisovat detaily... Dost věcí se dalo do pohybu, až se uvidíme, všechno

si řekneme...

Ale kdy se konečně uvidí? Nikdo se neobtěžoval sdělit mu přesnější datum.

Hermiona mu připsala do narozeninového blahopřání, že očekávám, že se uvidí-

me docela brzy, ale jak brzy mělo být to brzy? Podle toho, co Harry z dopisů vy-

rozuměl, byli Ron a Hermiona na stejném místě, pravděpodobně u Weasleyů.

Snažil se nemyslet na to, jak si asi v Doupěti užívají, zatímco on trčí v Zobí uli-

ci. Vlastně byl na ně tak rozzlobený, že ani neotevřel a rovnou vyhodil balíčky

čokolády, které mu poslali k narozeninám. Později, když mu teta Petunie na-

servírovala k večeři značně povadlý salát, toho litoval.

A s čím měli Ron a Hermiona tolik práce? Proč on neměl hodně práce?

Nedokázal snad, že zvládne ještě víc, než oni? Zapomněli snad, co všechno má

za sebou? Nebyl to náhodou on, kdo šel na ten hřbitov a koukal se, jak zavraž-

dili Cedrika a pak byl přivázán k náhrobnímu kameni a málem zabit?

Nemysli na to, přikázal si Harry, toto léto už asi posté. Dost na tom, že se na

ten hřbitov vracel ve svých nočních můrách, ve dne se jím zabývat nechtěl.

Zahnul za roh do Magnoliové ulice; asi tak v půlce přešel úzkou uličkou do-

lů ke garáži, kde poprvé narazil na svého kmotra. Sirius aspoň vypadal, že ro-

zumí tomu, jak se Harry cítí. Jeho dopisy byly sice stejně nicneříkající jako ty

Ronovy a Hermioniny, ale byla v nich trochu konkrétnější slova namísto ml-

havých náznaků:

Vím, že to musí být frustrující... Dávej na sebe pozor a všechno bude v pořádku...

BuČ opatrný a nevyváděj nic zbrklého...

To jsem koneckonců poslechl, přemítal Harry, když přecházel Magnoliovou

ulici, zahýbal na Magnoliovou cestu a směřoval k potemnělému parku.

Minimálně jsem odolal touze přivázat svůj kufr na koště a vyrazit do Doupěte.

Vlastně bylo moje chování přímo vzorné, uvážíme-li, jak frustrující je trčet tak

dlouho v Zobí ulici a muset se schovávat do kytek, abych měl alespoň naději,

že zaslechnu něco, co by mi napovědělo, co chystá lord Voldemort. Na druhou

stranu bylo ovšem trochu zvláštní, když mu muž, který strávil dvanáct let

vAzkabanu, utekl, pokusil se spáchat vraždu, za kterou byl původně odsouzen

a nakonec utekl s ukradeným hipogryfem psal, aby nedělal nic zbrklého.

Harry přelezl zamčenou bránu do parku a vydal se přes trávník. Park byl

prázdný jako ulice kolem. Když došel k houpačkám, posadil se na tu jedinou,

kterou Dudley a jeho kámoši ještě nestihli rozbít, omotal ruku kolem řetězu

azamyšleně hleděl do země. TeČ už se mu těžko podaří schovat se v záhoně.

Zítra bude muset vymyslet něco nového. Do té doby ho čekala další bezesná

noc, protože i když se mu podařilo vyhnout se noční můře o Cedrikovi, zdálo

se mu o dlouhých tmavých chodbách, končících zdí nebo zamčenými dveřmi,

což podle něj souviselo s pocitem uvíznutí v pasti, který měl, když zrovna ne-

spal. V jizvě na čele to občas zaškubalo, ale teČ už si nemyslel, že by to Ronovi,

Hermioně nebo Siriusovi přišlo zajímavé. V minulosti ho jizva varovala, kdy-

koli Voldemortova síla povyrostla, ale teČ by nejspíš řekli, že jelikož se

Voldemort vrátil, dá se to očekávat tak nějak samozřejmě a pravidelně... Nic,

kvůli čemu by ses musel rozrušovat... Stará známá věc...

Nespravedlivost toho všeho v něm bublala tak silně, že měl chuò ječet vzte-

ky. Kdyby nebylo jeho, nikdo by ani nevěděl, že se Voldemort vrátil! A co bylo

jeho odměnou - čtyři týdny v Kvikálkově, kompletně odříznutý od světa kou-

zel, nucený schovávat se mezi schnoucími begóniemi, aby si mohl poslechnout

zprávy o ovčácích na vodních lyžích! Jak na něj mohl Brumbál takhle zapome-

nout? Proč se Ron s Hermionou sešli a jeho mezi sebe nepozvali? Jak dlouho

ještě mu bude muset Sirius psát, aby seděl na zadku a byl hodný chlapeček?

Ajak dlouho bude muset odolávat touze sednout, napsat do Denního věštce

azeptat se, zda vůbec mají ponětí, že se Voldemort vrátil? Myšlenky mu zuři-

vě vířily v hlavě a jeho vnitřnosti se kroutily zlostí, zatímco kolem pomalu pa-

dala sametová letní noc, ve vzduchu vonělo seno a jediné, co narušovalo ten

klid, byl vzdálený šum dopravy ze silnice.

Nevěděl, jak dlouho seděl na houpačce, když tu zaslechl hlasy.  Lampy

zokolních ulic vrhaly do parku trochu mlhavého světla, dost na to, aby byly vi-

dět siluety několika lidí, jdoucích přes trávník. Jeden z nich hrubě a nahlas co-

si zpíval a ostatní se smáli. Do toho tiše zvonila drahá jízdní kola, která vedli.

Harry věděl, co je to za lidi. Silueta vpředu byla zcela stoprocentně jeho bra-

tranec, Dudley Dursley, směřující k domovu ve společnosti své věrné bandy.

Dudley byl pořád ještě pěkně tlustý, ale rok tvrdé diety a nový koníček na

jeho postavě přesto zanechaly stopy. Jak vykládal strýc Vernon každému, kdo

byl ochoten poslouchat, Dudley se nedávno stal středoškolským juniorským

šampiónem v boxu. Díky tomu vznešenému sportu, jak to Vernon nazýval, vy-

padal teČ Dudley ještě hrozivěji než Harrymu připadal v dobách, kdy chodili

na základku a on sloužil Dudleymu jako první cvičný boxovací pytel. Harry se

sice svého bratrance už nebál, ale stejně si nemyslel, že to, že se Dudley učí

mlátit ještě tvrději a přesněji, je důvodem k oslavě. Všechny děti ze sousedství

se ho bály - dokonce víc, než „toho Potterovic kluka“, před kterým byli varo-

váni coby před drsným chuligánem z Nápravného domova svatého Brutuse pro

nevyléčitelné mladé delikventy.

Harry pozoroval, jak siluety přecházejí trávu a přemýšlel, koho asi dnes ve-

čer zmlátili. Otočte se, napadlo Harryho, jak se tak na ně díval. PojČte sem…

otočte se… sedím tady úplně sám… pojČte si to zkusit…

Kdyby ho Dudleyho kamarádi viděli, zamířili by přímo k němu, a co by pak

udělal Dudley? Nechtěl by určitě ztratit tvář, ale zároveň by se bál Harryho

provokovat; byla by určitě obrovská legrace sledovat Dudleyho dilema, dráždit

ho a dívat se, jak se nedokáže zmoci k odpovědi... A kdyby někdo z ostatních

Harryho zkusil praštit, byl připraven - měl svoji hůlku. Kéž by se pokusili...

Rád by si teČ odventiloval svoji frustraci na chlapcích, kteří mu dělali ze živo-

ta peklo.

Ale neotočili se, nespatřili ho, byli už skoro u plotu. Harry potlačil nutkání

na ně zavolat, ale vyhledávat trable nebyl dobrý nápad... Nesmí přece používat

magii... Riskoval by, že ho vyloučí ze školy.

Hlasy Dudleyho gangu se ztratily v dálce, jak mířili po Magnoliové cestě.

Vidíš, Siriusi, pomyslel si Harry zasmušile.  Nic zbrklého. Dávám si pozor.

Přesný opak toho, co jsi udělal ty.

Protáhl si nohy. Teta Petunie a strýc Vernon byli toho názoru, že kdykoliv

se Dudley objeví doma, je to dostatečně včas - kdykoliv potom už je ovšem po-

zdě. Vernon vyhrožoval Harrymu, že ho zamkne v přístěnku, pokud ještě ně-

kdy přijde později než Dudley, takže Harry zívl a, pořád ještě s podmračeným

čelem, vyrazil k bráně parku.

Magnoliová cesta byla, stejně jako Zobí ulice, plná velkých hranatých domů

s perfektně posekanými trávníky, které patřily velkým, hranatým majitelům

jezdícím v čistých autech, podobných tomu Vernonovu. Harrymu se Kvikálkov

víc líbil v noci, když na něj padla tma, do které jako drahokamy zářila okna

srůznobarevnými závěsy a navíc odnikud neslyšel žádné poznámky  o svém

„kriminálnickém“ vzhledu. Šel rychle, takže v polovině Magnoliové cesty do-

honil Dudleyho partu; loučili se v odbočce do Magnoliové ulice. Harry se scho-

val ve stínu velkého šeříku a čekal.

„...kvičel jako prase, že jo?“ říkal Malcolm a ostatní se chechtali.

„Pěknej pravej hák, Velkej Dé,“ řekl Piers.

„Zase zejtra touhle dobou?“ zeptal se Dudley.

„U mě doma, naši budou pryč,“ odpověděl Gordon.

„Takže se uvidíme.“

„Čau, Dude!“

„Zatím, Velkej Dé!“

Harry počkal, až se všichni rozejdou a když se hlasy rozplynuly, zamířil přes

roh do Magnoliové ulice a brzy dohnal Dudleyho, kerý se pomalu loudal vpřed

a něco si pro sebe hučel.

„Hej, Velkej Dé!“

Dudley se otočil.

„Oh,“ zavrčel, „to jsi ty.“

„Jak dlouho už je z tebe Velkej Dé,“ zeptal se Harry.

„Sklapni,“ zavrčel Dudley a odvrátil se.

„Bezva přezdívka,“ pokračoval Harry s veselým šklebem a srovnal s ním

krok. „Ale pro mě budeš pořád Dudloušek.“

„Říkám SKLAPNI,“ řekl Dudley a jeho šunkovité ruce se zaòaly v pěst.

„Copak kluci nevědí, že ti tak máma říká?“

„Zavři klapačku.“

„Jí taky neříkáš, aby sklapla. Co třeba Tykvička nebo Můj Malý Dudlínek,

tak ti můžu říkat?“

Dudley neříkal nic, potlačení touhy Harryho praštit ho zřejmě stálo veškeré

sebeovládání.

„Tak kohopak jsi dnes v noci zmlátil,“ pokračoval Harry a jeho úšklebek se

vytratil, „další desetileté dítě? Vím, že před dvěma dny to byl Mark Evans -“

„Říkal si o to,“ zachrčel Dudley.

„Nepovídej?“

„Byl drzej.“

„Ano? Řekl něco jako že vypadáš jako prase, které naučili chodit po zadních

nohách? Protože to není drzost, Dude, to je pravda.“

Svaly na Dudleyho čelisti sebou zaškubaly. Harrymu to přineslo obrovské

uspokojení, věděl, že Dudley musí úplně zuřit; cítil se, jako by všechny své

frustrace přenášel na bratrance, což byla vlastně jediná možnost, kterou měl.

Zabočili dolů uličkou, kde Harry poprvé potkal Siriuse a která byla zkrat-

kou mezi Magnoliovou a Vistáriovou ulicí. Byla prázdná a temnější, než ostat-

ní ulice, protože tu nebyly žádné lampy. ZeČ garáže na jedné straně a vysoký

plot na druhé byly dokonalou izolací od okolí.

„Myslíš si, že jsi s tou věcí frajer, co,“ řekl Dudley po pár vteřinách.

„S jakou věcí?“

„S tou věcí, co schováváš.“

Harry se zase zašklebil.

„Nejsi tak hloupej, jak vypadáš, co? Ale připouštím, že kdybys byl, nedoká-

zal bys asi mluvit a chodit zároveň.“

Harry vytáhl hůlku. Dudley se na ni úkosem podíval.

„Nesmíš ji použít,“ řekl, „vím, že nesmíš. Vyhodili by tě z tý  vaší pitomý

školy.“

„Jak víš, že se pravidla nezměnila, Velkej Dé?“

„Nezměnila,“ zopakoval Dudley, ale neznělo to moc přesvědčeně.

Harry se tiše zasmál.

„Nemáš na to, aby ses do mě pustil bez tý věci, co?“ zavrčel Dudley.

„Kdežto ty potřebuješ bandu čtyř kamarádů, než si troufneš zmlátit deseti-

letého kluka. Co ten tvůj boxerský titul, co o něm pořád mluvíš? Kolik bylo tvé-

mu soupeři? Sedm? Osm?“

„Bylo mu šestnáct, abys věděl,“ odsekl Dudley, „a když jsem s ním skončil,

byl ještě dvacet minut mimo, a to byl dvakrát tak těžkej jako ty. Jen počkej, až

řeknu tátovi, žes mi vyhrožoval tou věcí -“

„No ano, poběžíme za tatínkem! Snad se jeho malý boxerský šampiónek ne-

bojí Harryho hůlky?“

„V noci tě nějak opouští odvaha, co,“ kontroval Dudley.

„Tohle je noc, Dudloušku. Když se udělá všude takhle tma, tak tomu říká-

me noc.“

„Myslel jsem, když jsi v posteli!“

Dudley se zastavil a Harry také a dívali se na sebe.

Podle toho, co ve tmě viděl, Dudleyho tvář nabyla triumfálního výrazu.

„Cos tím myslel, že mě v posteli opouští odvaha?“ zeptal se Harry klidně,

„čeho bych se měl bát, polštářů nebo co?“

„Minulou noc jsem tě slyšel,“ vydechl Dudley, „mluvil jsi ze spaní. Sténal

jsi.“

„Co tím myslíš?“ řekl Harry a v břiše cítil podivný chlad. Minulou noc opět

ve snu navštívil ten hřbitov.

Dudley se posupně zasmál a pak napodobil vysoký, pištivý hlas:

„Nezabíjej Cedrika! Nezabíjej Cedrika! Kdo je to Cedrik, tvůj kluk?“

„Já - ty lžeš,“ řekl Harry automaticky. Ale v puse měl sucho, věděl, že

Dudley nelže - jak jinak by o Cedrikovi věděl?

„Tati! Pomoc, tati! On mě zabije, tati! Buhehe...“

„Sklapni,“ řekl Harry tiše, „sklapni, Dudley, varuju tě.“

„Pomoz mi, tati! Mami, prosímtě, pomoz mi! Zabil Cedrika! Tati, pomoz

mi! On mě - Nemiř na mě tou věcí!“

Dudley zacouval do zdi. Harry mu mířil hůlkou přímo na srdce. Cítil při-

tom těch dlouhých čtrnáct let, kdy ho Dudley terorizoval - co by za to dal, kdy-

by teČ mohl Dudleyho proklít, aby se domů musel plazit jako hmyz, s hlavou

úplně prázdnou, s trčícími tykadly...

„Už o tom nikdy nemluv,“ zavrčel Harry, „rozuměls mi?“

„Dej to ode mě pryč!“

„Ptal jsem se, rozuměls mi?“

„Dej to pryč!“

„ROZUMĚLS MI?“

„DEJ TU VĚC PRYČ -“

Dudley podivně zalapal po dechu, jako kdyby ho polili ledovou vodou.

S nocí se něco stalo. Indigová obloha, pokrytá hvězdami, úplně  zčernala,

všechno světlo - hvězdy, měsíc, i mlhavá záře lamp - se kamsi vytratilo.

Vzdálený rachot aut a šumění stromů ztichlo. Vlahý večer byl náhle krutě le-

dový. Byli obklopeni totální, neprůstupnou a tichou temnotou, jako kdyby ně-

jaký obr přikryl celou ulici tlustým, studený pláštěm a oslepil je.

Na okamžik si Harry myslel, že nechtěně provedl kouzlo, ačkoliv tomu vzdo-

roval, jak jen mohl - ale potom mu došlo, že nemá dost síly na  to, aby zhasl

hvězdy. Rozhlížel se kolem, ale aò se snažil jako chtěl, nic neviděl, temnota za-

cláněla jeho oči jako nehmotný závoj.

Dudleyho vystrašený hlas prolomil nicotu.

„C-co to d-děláš? N-nech toho!“

„Já jsem nic neudělal. Zmlkni a nehýbej se!“

„J-já nic n-nevidím! Já jsem oslepnul - !“

„Řekl jsem zmlkni!“

Harry stál úplně nehybně, jen očima sledoval neviditené okolí. Zima byla

tak intenzivní, že se celý třásl, na rukách měl husí kůži a vlasy na zátylku se

mu ježily - otevřel oči co nejvíce mohl, ale nebylo to k ničemu, stále nic nevi-

děl.

To bylo nemožné... Nemohli tu být... Ne v Kvikálkově... Nastražil uši; za-

slechl by je dřív, než by je uviděl...

„Já - já to řeknu t-tátovi,“ kňučel Dudley, „K-kde jsi? Co to d-dě-“

„Budeš zticha?“ syčel Harry, „pokouším se poslou-“

Ale hned ztichl. Zaslechl přesně to, čeho se obával.

Něco bylo v uličce kus od nich, něco, co dlouze, chrčivě a skřípavě dýchalo.

Harry stál bez hnutí v mrazivém vzduchu a cítil dotek nepopsatelné hrůzy.

„P-přestaň! N-nech t-toho! Já t-tě praštim, p-přísáhám, že tě praš-“

„Dudley, drž-“

BUM.

Na Harryho hlavu dopadla pěst a ta rána ho doslova zvedla ze země. Před

očima se mu zamíhaly mžitky. Již podruhé tento večer Harry cítil, jako by se

jeho hlava rozskočila vejpůl; v příští chvíli tvrdě přistál na zemi a hůlka mu vy-

padla z ruky.

„Dudley, ty pitomče,“ zaječel, oči zaslzené bolestí, a vyškrábal se na kolena,

zuřivě prohmatávaje temnotu kolem sebe. Slyšel, jak Dudley utíká a naráží při

tom do plotu.

„DUDLEY, VRAŤ SE! BĚŽÍŠ PŘÍMO K NIM!“

Ozvalo se strašlivé zaječení a Dudleyho kroky utichly. V tu chvíli pocítil

Harry plíživý chlad přímo za sebou, což mohlo znamenat jen jednu věc. Bylo

jich víc.

„DUDLEY, DRŽ KLAPAČKU ZAVŘENOU! DĚLEJ, CO CHCEŠ, ALE

BUĎ ZTICHA!“ opakoval Harry nepřítomně, zatímco jeho ruce poletovaly

nad zemí jako pavouci. „Kde jsi - hůlko - no tak - lumos!“

Vyřkl kouzlo automaticky, potřeboval světlo, aby mu pomohlo hledat - a k je-

ho velké úlevěse hůlka rozzářila kousek od jeho pravé ruky. Harry ji popadl,

vyskočil na nohy a otočil se.

A obrátil se mu žaludek.

Blížila se k němu vysoká postava v kápi, poletující kousek nad zemí, bez no-

hou, bez tváře, nasávající temnotu kolem sebe.

Harry couvnul a zvedl hůlku.

„Expecto patronum!“

Ze špičky hůlky vyletěl stříbřitý obláček a mozkomor zpomalil, ale kouzlo

nepracovalo tak, jak by mělo; Harry couval dál, zakopávaje o vlastní nohy, za-

tímco mozkomor se stále přibližoval, ovládla ho panika - soustředil se -

Zpod černé róby se vynořil pár šedých, slizkých pařátů a natahoval se po

něm. Harryho uši zaplnil hlasitý šum.

„Expecto patronum!“

Jeho vlastní hlas zněl tiše a vzdáleně. Další stříbrný obláček, menší než ten

poslední, vyletěl z hůlky - nedokázal to, kouzlo nezabíralo.

V hlavě mu duněl smích, strašlivý, pištivý smích; cítil odporný zápach moz-

komorova ledového dechu ve svých vlastních plicích, topil se v něm... Nějakou

šòastnou myšlenku...

Ale žádnou nenašel... Mozkomorovy ledové prsty se svíraly kolem jeho hrd-

la, řezavý smích byl stále hlasitější a do něj duněl hlas: „Pokloň se smrti, Harry...

Možná to ani nebude bolet... Ale nevím, nikdy jsem neumíral... „

Už nikdy neuvidí Rona a Hermionu –

Jejich tváře vtrhly do jeho myšlenek, zatímco bojoval o vzduch.

„EXPECTO PATRONUM!“

Z hůlky vyletěl stříbrný mrak a jeho konce, které měly podobu parohů, vra-

zily do mozkomora v místě, kde lidé mají srdce; odhodilo ho to dozadu, jako by

nic nevážil, a když jelen skočil vpřed, mozkomor zmizel do noci jako netopýr.

„TUDY!“, křikl Harry na jelena. Otočil se a utíkal uličkou dolů, svítící hůl-

ku před sebou. „DUDLEY? DUDLEY!“

Neuběhl ani tucet kroků, když je našel; Dudley, stočený do klubíčka, ležel

na zemi, tvář přikrytou rukama. Druhý mozkomor se shýbal nad ním, svíral je-

ho zápěstí ve svých oslizlých rukách, roztahuje je pomalu, skoro láskyplně, od

sebe, a už se skláněl, jako by chtěl Dudleyho políbit.

„NA NĚJ!“ zařval Harry a stříbrný jelen se s rámusem prohnal kolem něj.

Mozkomorova neviditelná tvář byla milimetry od Dudleyho, když ho nabraly

stříbrné parohy; byl vyhozen vysoko do vzduchu a vzápětí se ztratil jako ten

první - rozpustil se ve tmě. Jelen doběhl až na konec uličky a rozplynul se ve

stříbrnou mlhu.

Měsíc, hvězdy a lampy se opět probraly k životu. Uličkou zavál vlahý vánek.

Stromy v blízké zahradě se rozšuměly a ze silnice byla zase slyšet auta.

Harry zůstal tiše stát, všechny smysly rozechvělé, pomalu se vracel zpět do

reality. Po chvíli si všiml, že jeho tričko je tak propocené, až se mu lepí na tě-

lo.

Nemohl uvěřit tomu, co se právě stalo. Mozkomorové, tady, v Kvikálkově.

Dudley stále ležel na zemi, kňučel a třásl se. Harry se sklonil, aby se podí-

val, zda bude jeho bratranec schopný vstát, ale pak se za ním ozvaly hlasité ry-

chlé kroky. Instinktivně zvedl hůlku a otočil se, aby popatřil nově příchozímu

do tváře.

Byla to paní Figgová, jejich pomatená stará sousedka. Její šedé vlasy trčely

ze síòky, kterou měla na hlavě, na ruce se jí houpala síòovka a nohy div nevy-

padly z tlustých důchodek. Harry promptně schoval hůlku za záda, ale -

„Nedávej ji z ruky, troubo!“ vřískla paní Figgová, „co když tu  ještě nějací

jsou? Já toho Mundunguse Fletchera zabiju!“