Jdi na obsah Jdi na menu
 


Lenka Láskorádová Harry nespal moc dobře. Jeho rodiče vplouvali do jeho snů a zase odplouvali, aniž by promluvili; paní Weasleyová oplakávala mrtvého Pištu a Ron s Hermionou se na ni dívali a na hlavách měli koruny; a skončilo to zase v chodbě se zamčenými dveřmi. Vzbudil se náhle, jizva ho bolela a Ron už byl vzhůru a oblékal se. „…pospěš si, máma šílí, říká, že zmeškáme tramvaj…“ V domě byl pořádný rozruch. Z toho, co pochytil, zatímco se bleskově oblékal, pochopil, že Fred s Georgem očarovali své kufry a poslali je se schodů a podařilo se jim narazit jimi přímo do Ginny a srazit ji až dolů do haly; paní Blacková a paní Weasleyová ječely, seč jim plíce stačily. „– MOHLI JSTE JÍ ZPŮSOBIT VÁŽNÉ ZRANĚNÍ, VY IDIOTI –“ „– ŠPINAVÍ HYBRIDI, ZNESVĚCUJÍCÍ DŮM MÝCH OTCŮ –“ Hermiona vběhla do místnosti celá nervózní, zrovna když si Harry obouval kecky. Na rameni jí balancovala Hedvika a v náruči nesla svíjejícího se Křivonožku. „Máma s tátou právě poslali Hedviku zpátky.“ Sova rozčileně zamávala křídly a usadila se na vrcholku své klece. „Už jste hotoví?“ „Skoro. Co Ginny?“ staral se Harry a nasadil si brýle. „Paní Weasleyová ji zafačovala,“ řekla Hermiona, „ale teď zase Pošuk tvrdí, že nemůžeme vyrazit, dokud tu nebude Sturgis Podmore, protože jinak bude hlídka nekompletní.“ „Hlídka?“ divil se Harry. „My pojedeme na nádraží s hlídkou?“ „Ty pojedeš na nádraží s hlídkou,“ opravila ho Hermiona. „Proč?“ řekl Harry podrážděně. „Myslel jsem si, že Voldemort je někde zalezlej a ty mi říkáš, že na nás vyskočí zpoza odpadkového koše?“ „To já nevím, to tvrdí Pošuk,“ odpověděla nepřítomně Hermiona a dívala se na hodinky, „ale jestli sebou nehodíme, tak ten vlak opravdu zmeškáme…“ „BYLI BYSTE TAK HODNÍ A ŠLI DOLŮ, PROSÍM!“ houkla paní Weasleyová a Hermiona vyskočila, jako by ji píchl a utíkala z pokoje. Harry nedůstojně nacpal Hedviku do klece, popadl kufr a vydal se za ní. Portrét paní Blackové ječel jako divý, ale nikdo neměl čas se s ní obtěžovat; rámus v hale by ji stejně okamžitě zase probudil. „Harry, ty půjdeš se mnou a s Tonkovou,“ překřikovala paní Weasleyová nějaké to „MUDLOVSKÝ ŠMEJDI! ZPLOZENCI ŠPÍNY!“ „Nech tady kufr a sovu, Alastor se o zavazadla postará… Proboha, Siriusi, Brumbál řekl, že ne!“ Po boku Harryho, který se snažil probít přes hromadu kufrů k paní Weasleyové, se objevil obrovský černý pes. „Pro mě za mě…“ vzdala to paní Weasleyová, „koneckonců, je to tvoje hlava.“ Otevřela vchodové dveře a vyšla do slabého svitu zářijového slunce. Harry a pes ji následovali. Dveře se zaklaply a jekot paní Blackové ztichl. „Kde je Tonková?“ ptal se Harry a rozhlížel se kolem, zatímco dům číslo dvanáct zmizel, ještě než vstoupili na chodník. „Čeká na nás tamhle,“ odpověděla paní Weasleyová prkenně, vyhýbajíc se pohledu na psa, klusajícího vedle Harryho. Na rohu ulice stála stará žena. Měla natočené šedé vlasy a fialový klobouk, který vypadal jako koláč. „Ahoj Harry,“ pozdravila a mrkla na něj, „měli bychom sebou hodit, že, Molly?“ dodala a podívala se na hodinky. „Já vím, já vím,“ zasténala paní Weasleyová a přidala do kroku, „ale Pošuk chtěl čekat na Sturgise… Kdyby nám Arthur mohl poslat auta z ministerstva… Ale Popletal už mu teď půjčí maximálně prázdnou lahvičku od inkoustu… Jak jen mudlové můžou cestovat bez kouzel…“ Ale velký černý pes vesele štěkal, pobíhal kolem, honil holuby a chňapal po svém vlastním chvostu. Harry si nemohl pomoci a musel se smát. Sirius byl zavřený v domě hodně dlouho. Paní Weasleyová našpulila rty úplně jako teta Petúnie. Trvalo jim dvacet minut, než se pěšky dostali na nádraží King's Gross a nic zaznamenáníhodného se nestalo, kromě toho, že Sirius poděsil hejno koček, aby pobavil Harryho. Když konečně dorazili, chvíli se loudali poblíž stěny mezi devátým a desátým nástupištěm, dokud nebylo kolem prázdno a pak jeden po druhém proběhli zdí na nástupiště devět a tři čtvrtě, kde už čekal Bradavický expres a nedočkavě vyfukoval oblaka páry na hloučky odjíždějících studentů a jejich rodičů. Harry se nadechl známé vůně a přímo se vznášel… Opravdu se tam vracel… „Doufám, že to ostatní stihnou,“ řekla paní Weasleyová a nervózně pozorovala zeď, skrz kterou přicházeli další a další lidé. „Hezký pes, Harry!“ volal vysoký chlapec s dredy. „Díky, Lee,“ šklebil se Harry a Sirius zuřivě vrtěl ocasem. „Konečně,“ oddechla si paní Weasleyová, „to je Alastor se zavazadly, podívejte…“ Moody, s portýrskou čepičkou staženou přes oči, prokulhal podloubím a tlačil vozík s kufry. „Všechno v pořádku,“ zahučel na paní Weasleyovou a Tonkovou, „nemyslím, že by nás někdo sledoval…“ O pár vteřin později se objevil i pan Weasley s Ronem a Hermionou. Ještě než sundali z vozíku všechny kufry, dorazil Fred, George a Ginny s Lupinem. „Žádné problémy?“ zavrčel Moody. „Nic,“ odpověděl Lupin. „Stejně to na Sturgise oznámím Brumbálovi,“ řekl Moody, „to už je podruhé, co se během týdne vůbec neukázal. Začíná být stejně nespolehlivý jako Mundungus.“ „Takže, dávejte na sebe pozor,“ popřál jim Lupin a všem potřásl rukama; Harrymu jako poslednímu a ještě ho poplácal po rameni. „Ty taky, Harry. Buď opatrný.“ „Jo, drž hlavu dole a měj oči na šťopkách,“ přidal se Moody a taky mu potřásl rukou. „A nezapomínejte – všichni – dávejte si pozor, co píšete v dopisech. Když budete mít pochybnosti, radši nepište nic.“ „Jsem ráda, že jsem vás všechny poznala,“ řekla Tonková a objala Hermionu a Ginny, „předpokládám, že se zas brzy uvidíme.“ Zazněla píšťala; studenti z nástupiště se rychle hrnuli do vlaku. „Honem, honem,“ pobízela je nepřítomně paní Weasleyová a ještě je rychle objímala: „Napiš… Buď hodná… Jestli jste něco zapomněli, pošleme vám to… Do vlaku, šup…“ Velký černý pes se na chvíli vztyčil na zadní a položil přední tlapy Harrymu na ramena, ale paní Weasleyová popostrčila Harryho k vagónu a zasyčela: „proboha, Siriusi, chovej se víc jako pes!“ „Uvidíme se!“ volal Harry z okýnka, když se vlak rozjel, zatímco Ron, Hermiona a Ginny mávali. Postavy Tonkové, Lupina, Moodyho a Weasleyových se rychle zmenšovaly, ale černý pes upaloval podél vlaku a vrtěl ocasem; lidé na nástupišti se smáli. Pak minuli konec nástupiště a Sirius zmizel. „Neměl s námi chodit,“ řekla Hermiona a v jejím hlase se zračily obavy. „Ale no tak,“ řekl Ron, „vždyť chudák neviděl slunce už celé dlouhé měsíce.“ „Dobrá,“ řekl Fred a zamnul si ruce, „nemám čas tu stát a kecat, musíme něco prodiskutovat s Leem. Uvidíme se,“ a spolu s Georgem zmizeli v chodbičce. Vlak jel stále rychleji, takže domy za okny se měnily ve šmouhy. „Tak co, půjdeme si najít kupé?“ zeptal se Harry. Ron a Hermiona si vyměnili pohledy. „Eh,“ řekl Ron. „My – totiž – Ron a já bychom měli jít do vagónu pro prefekty,“ řekla Hermiona pomalu. Ron se nedíval na Harryho; zdálo se, že ho velmi zaujaly prsty na levé ruce. „Aha,“ řekl Harry. „Fajn. Dobře.“ „Nemyslím si, že tam budeme muset zůstat celou cestu,“ dodala rychle Hermiona. „V dopisech stálo, že jen dostaneme instrukce od primuse a od primusky a pak bychom měli procházet chodbičkami.“ „Fajn, řekl Harry ještě jednou, „no – tak se tedy uvidíme potom.“ „Jo, potom,“ řekl Ron a vrhl na Harryho nervózní pohled, „Fakt se mi tam nechce, radši bych – ale musíme – chci říct, nemám z toho žádné potěšení. Nejsem Percy,“ dodal vzpurně. „Já vím že nejsi,“ zakřenil se Harry. Ale když Hermiona a Ron táhli kufry, Křivonožku a klec s Papušíkem směrem k lokomotivě, cítil se trochu ztraceně. Ještě nikdy necestoval do Bradavic bez Rona. „Pojď,“ pobídla ho Ginny, „když sebou hodíme, můžeme jim držet místa.“ „Máš pravdu,“ řekl Harry, zvedl klec s Hedvikou a kufr. Probíjeli se chodbičkou a nakukovali do kupé, ta však byla plná. Harry si nemohl nevšimnou, že někteří na něj zírali s neskrývaným zájmem a sem tam někdo šťouchl do svého souseda a ukázal na něj. Poté, co se se stejným chováním setkal v pěti vagónech, došlo mu, že všichni si celé léto četli v Denním věštci, že je prolhaný podvodník. Přemýšlel, jestli ti zírající a šeptající studenti těm historkám věří nebo ne. V posledním vagónu potkali Harryho spolužáka Nevilla Longbottoma, jak se snaží zároveň táhnout kufr a neztratit svou žábu, Trevora, kterou svíral v druhé ruce. „Ahoj Harry,“ zafuněl, „ahoj Ginny… Všude je obsazeno… Nemůžu najít místo…“ „Co to říkáš?“ řekla Ginny, která se protáhla kolem něj a nakoukla do kupé. „Tady je místo, je tam jen Střelenka Láskorádová –“ Neville zahuhlal, že nechce nikoho vyrušovat. „Nebuď hloupej,“ smála se Ginny, „ta je v pohodě.“ Otevřela dveře a vtáhla svůj kufr dovnitř. Harry a Neville ji následovali. „Ahoj Lenko,“ pozdravila Ginny, „můžeme si k tobě sednout?“ Dívka u okna se na ně podívala. Měla bujnou hřívu až po pás dlouhých, špinavě blonďatých vlasů, bledé obočí a vypoulené oči, takže vypadala, jako by se pořád něčemu divila. Harry hned věděl, proč se Neville tomu kupé vyhnul. Dívka totiž působila dost potřeštěným dojmem. Možná to bylo tím, že si hůlku umístila za levé ucho, nebo možná za to mohl náhrdelník ze zátek od máslového ležáku a možná i fakt, že si četla časopis obrácený vzhůru nohama. Pohlédla na Nevilla a na Harryho a přikývla. „Dík,“ usmála se na ni Ginny. Harry a Neville nacpali kufry a klec se sovou na polici na zavazadla a posadili se. Luna si je prohlížela přes okraj časopisu, který se jmenoval Pokroucené slovíčka. Zdálo se, že nemrká jako normální lidé. Bez přestání zírala na Harryho, který si sedl proti ní a teď toho litoval. „Měla jsi hezké prázdniny, Lenko?“ zeptala se Ginny. „Ano,“ řekla Luna zasněně, aniž by spustila oči z Harryho. „Byly celkem hezké. Ty jsi Harry Potter,“ dodala. „Já vím,“ odpověděl Harry. Neville se zakuckal. Lenka obrátila své bledé oči na něj. „A tebe neznám.“ „Já nejsem nikdo,“ řekl rychle Neville. „To tedy nejsi,“ řekla ostře Ginny, „Neville Longbottom – Lenka Láskorádová. Lenka je ve stejném ročníku jako já, ale v Havraspáru.“ „Drž se svého důvtipu jako největšího pokladu“ pronesla Lenka zpěvavým hlasem. Pak zvedla časopis tak, že jí zakryl celou tvář a ztichla. Harry a Neville se na sebe podívali se zdviženým obočím a Ginny potlačila zachichtání. Vlak se rychle kodrcal kupředu, teď už neobydlenou krajinou. Počasí bylo zvláštní – v jedné chvíli byl vagón plný slunečního svitu a pak zase projížděli pod těžkými černými mraky. „Hádejte, co jsem dostal k narozeninám,“ řekl Neville. „Dalšího pamatováčka?“ zeptal se Harry a vzpomněl si na zařízení, které Nevillovi poslala babička, aby mu pomohla v boji s jeho děravou pamětí. „Ne,“ řekl Neville, „jeden mi stačí, ačkoli ten starý jsem už dávno ztratil… Ne, koukněte se na tohle…“ Vrazil volnou ruku, kterou nedržel Trevora, do školního batohu a po chvíli přehrabování vytáhl něco, co vypadalo jako malý šedý kaktus v květináči, jenom to na sobě místo ostnů mělo puchýře. „Mimbulus mimbletonia,“ řekl pyšně. Harry na tu věc zíral. Lehce pulsovala, což jí dodávalo zlověstný vzhled nějaké nemocné vnitřnosti. „Je velmi, velmi vzácný,“ zářil Neville, „ani nevím, jestli je nějaký ve skleníku v Bradavicích. Nemůžu se dočkat, až ho ukážu profesorce Prýtové. Můj prastrýc Algie ho pro mě sehnal v Asýrii. Zkusím ho rozmnožit.“ Harry věděl, že Nevillovým nejoblíbenějším předmětem je bylinkářství, ale za nic na světě nemohl pochopit, proč by měl chtít tuhle zakrslou rostlinku. „A umí to – eh – umí to něco?“ zeptal se. „Spoustu věcí!“ nadmul se Neville, „má to nádherný ochranný mechanismus. Podrž mi na chvíli Trevora…“ Položil žábu Harrymu na klín a vytáhl brk. Luniny vyvalené oči se objevily nad okrajem časopisu a čekaly, co se bude dít. Neville si přidržel Mimbulus mimbletonia před obličejem, soustředěně skousl špičku jazyka a vší silou do něj bodl brkem. Ze všech puchýřů na rostlině vyprskla tekutina; velké gejzíry husté, páchnoucí zelené tekutiny. Zasáhly strop, okna a Lunin časopis; Ginny, která si jen tak tak stačila zakrýt obličej rukama, vypadala, jako by měla na hlavě slizký zelený klobouk, ale Harry, který oběma rukama držel Trevora, to dostal přímo do obličeje. Smrdělo to jako žluklý hnůj. Neville, jehož obličej a trup byly kompletně promáčené, provinile potřásl hlavou. „O-omlouvám se,“ zalapal po dechu, „já jsem to předtím nezkusil… Nenapadlo mě, že toho bude tolik… Ale nebojte se, není to jedovatý,“ dodal nervózně, když Harry vyplivl sliz na podlahu. V ten moment se dveře do kupé otevřely. „Ach… Ahoj, Harry,“ řekl lehce nervózní hlas, „ér… jdu nevhod?“ Harry si otřel brýle rukávem. Usmívala se na něj velmi pěkná dívka s dlouhými lesklými černými vlasy: Cho Changová, chytačka havraspárského famfrpálového týmu. „Oh… Ahoj,“ řekl Harry. „Eh…“ řekla Cho, „no… jen jsem si říkala, že tě půjdu pozdravit… Tak ahoj…“ A, celá červená, dveře zase zavřela a zmizela. Harry se zabořil do sedadla a povzdechl si. Dal by přednost tomu, kdyby ho Cho našla ve společnosti co nejbáječnějších lidí, kteří by se právě chechtali vtipu, který řekl; určitě ne ve společnosti Nevilla a Střelenky Láskorádové, s žábou v ruce a zeleným slizem na hlavě. „Nic si z toho nedělej,“ řekla Ginny povzbudivě, „hned se toho zbavíme.“ Vytáhla hůlku. „Vyčistit!“ Smradlavá šťáva zmizela. „Promiňte,“ opakoval Neville provinile. Už jeli hodinu a Ron a Hermiona nikde. Kolem projel vozík s občerstvením a Harry, Ginny a Neville právě dojídali dýňové koláčky a vyměňovali si kartičky z čokoládových žabek, když se dveře otevřely a ti dva vstoupili dovnitř, doprovázeni Křivonožkou a ječícím Papušíkem v kleci. „Šilhám hlady,“ řekl Ron, odložil Papušíka k Hedvice, popadl čokoládovou žabku a praštil sebou na sedadlo. Roztrhl papírek, ukousl žábě hlavu, opřel se a zavřel oči, jako by měl za sebou velmi vyčerpávající dopoledne. „Z každé koleje jsou dva prefekti pro pátý ročník,“ řekla Hermiona, která byla dost špatně naložená a sedla si. „Jeden kluk a jedna holka.“ „A hádej, kdo je prefektem ve Zmijozelu?“ řekl Ron, oči stále zavřené. „Malfoy,“ odpověděl okamžitě Harry a byl si jist, že se mu jeho nejhorší obavy potvrdí. „Samozřejmě,“ řekl Ron kysele, nacpal si do úst zbytek žabky a sáhl po další. „A ta zatracená kráva Pansy Parkinsonová,“ dodala jízlivě Hermiona, „jak se může prefektkou stát někdo, kdo je hloupější než troll s otřesem mozku…“ „A co Mrzimor?“ zeptal se Harry. „Ernie Macmillan a Hannah Abbottová,“ řekl Ron. „A Anthony Goldstein a Padma Patilová z Havraspáru,“ dodala Hermiona. „Ty jsi byl s Padmou Patilovou na plese,“ pronesl nezřetelný hlas. Všichni se otočili na Lenku Láskorádovou, která bez mrknutí zírala na Rona přes okraj Pokroucených slovíček. Ron polkl čokoládu. „Jo, já vím,“ řekl a vypadal trochu překvapeně. „Moc si to neužila,“ informovala ho Luna. „Myslí si, že ses jí moc nevěnoval, protože jsi s ní nechtěl tančit. Mně by to nevadilo,“ dodala zamyšleně, „já netancuju moc ráda.“ A zase se vrátila za svůj časopis. Ron několik vteřin s otevřenou pusou zíral na obálku, pak se podíval na Ginny, jako by od ní čekal vysvětlení, ale Ginny si nacpala do pusy pěst, aby se nehihňala nahlas. Ron zavrtěl hlavou a pak se podíval na hodinky. „Očekává se od nás, že budeme čas od času dělat dozor na chodbě,“ řekl Harrymu a Nevillovi, „a můžeme dávat tresty těm, co se nebudou chovat. Nemůžu se dočkat, až dostanu Crabba s Goylem. „Nesmíš svého postavení zneužívat, Rone!“ připomněla mu Hermiona ostře. „Jo, protože Malfoy ho nebude zneužívat vůbec,“ řekl sarkasticky Ron. „Takže se snížíš na jeho úroveň?“ „Ne, jenom si dám pozor, abych dostal jeho kámoše, než on dostane moje.“ „Pro rány boží, Rone –“ „Nechám Goyla psát za trest věty, to ho zabije, nesnáší psaní,“ plánoval vesele Ron. Napodobil Goyleův chrochtavý hlas, zkřivil tvář do bolestně soustředěné grimasy a dělal, že píše do vzduchu. „Už… nikdy… nebudu… vypadat… jako… zadek… paviána….“ Všichni se rozesmáli, ale ze všeho nejvíc Lenka Láskorádová. Vyrazila takový veselý skřek, že se Hedvika probudila a zamávala křídly a Křivonožka, syčíc, vyskočil na polici na zavazadla. Lenka se chechtala tak, až jí vypadl časopis a sklouzl jí po nohách na zem. „To byla sranda!“ Její oči se zalévaly slzami a lapala po dechu, zírajíc přitom na Rona. Ten v rozpacích koukal na ostatní, kteří se teď smáli jeho výrazu a zvláštnímu smíchu Lenky Láskorádové, která se kymácela dopředu a dozadu a chytala se za boky. „Pomátla ses?“ mračil se na ni Ron. „Paviání zadek,“ kuckala Lenka a držela se za žebra. Všichni se dívali, jak se směje, jen Harry se podíval na časopis na zemi a spatřil něco, co ho donutilo po něm sáhnout. Když byl vzhůru nohama, nedal se obrázek dost dobře rozeznat, ale teď Harrymu došlo, že je to poměrně špatná kresba Korneliuse Popletala; poznal ho jen podle zelené buřinky. Jedna z Popletalových rukou objímala pytel zlata; druhou škrtil skřeta. Pod obrázkem byl nápis: Jak daleko Popletal zajde, aby dostal Gringottovy? Pod nápisem byly vypsány názvy dalších článků: Korupce ve famfrpálové lize Jak na to jdou Tornáda Tajemství starodávných run odhaleno Sirius Black: padouch, nebo oběť? „Můžu si to půjčit?“ zeptal se Harry Lenky dychtivě. Přikývla a pokračovala v chechtání a civění na Rona. Harry otevřel časopis a přejel očima obsah. Do této chvíle si ani nevzpomněl na článek, který dal Kingsley panu Weasleymu pro Siriuse, ale podle všeho to bylo tohle číslo Pokroucených slovíček. Našel tu pravou stránku a pustil se do čtení. Byl také ilustrovaný dost nepovedeným obrázkem; vlastně by Harry Siriuse vůbec nepoznal, kdyby to pod ním nebylo napsáno. Sirius na obrázku stál s tasenou hůlkou na hromadě lidských kostí. Titulek článku hlásal: SIRIUS – TAK TEMNÝ, JAK SE O NĚM ŘÍKÁ? Notorický masový vrah nebo nevinná zpívající senzace? Harry si musel první větu přečíst několikrát, než se přesvědčil, že ji opravdu čte správně. Odkdy byl Sirius zpívající senzace? Po čtrnáct let jsme věřili, že Sirius Black je vinen smrtí dvanácti nevinných mudlů a jednoho čaroděje. Blackův smělý útěk z Azkabanu před dvěma lety vyústil v největší pátrací akci, jakou kdy Ministerstvo magie vyhlásilo. Nikdo z nás nepochyboval, že by měl být co nejdřív chycen a vrácen zpět do rukou mozkomorů. ALEJE TO OPRAVDU TAK? Podle nejnovějších důkazů se zdá, že Sirius Black zločiny, za něž byl potrestán, nespáchal. Podle Doris Purkissové, bydlištěm v Akantové ulici 18 v Little N ortonu, Black nejspíš ani nebyl přítomen na místě vražd. „Lidé si neuvědomují, že Sirius Black není pravé jméno,“ říká paní Purkissová, „muž, kterému říkáme Sirius Black je ve skutečnosti Stubby Boardman, hlavní sólista pěvecké skupiny známé jako „Strašáci“, který odešel do ústraní poté, co byl před patnácti lety zasažen na koncertě v kostele v Little Nortonu do ucha tuřínem. Poznala jsem ho ihned, jak jsem viděla obrázek v novinách. Stubby zcela jistě ty zločiny nespáchal, protože v inkriminovaný den jsme spolu byli na romantické večeři při svíčkách. Napsala jsem na ministerstvo kouzel a očekávám, že zprostí Stubbyho alias Siriuse všech obvinění..“ Harry dočetl a nevěřícně zíral na popsaný papír. Zřejmě je to vtip, myslel si, zřejmě ten časopis často otiskuje takové kachny. Přelistoval o několik stran zpátky a našel Popletalův obrázek. Kornelius Popletal, ministr kouzel, popírá, že by měl kdy zájem na převzetí kontroly nad bankou Gringottových. Popletal také uvádí, že jediným jeho zájmem je „mírumilovná spolupráce“se strážci našeho zlata. ALEJE TO OPRAVDU TAK? Zdroje blízké ministrovi uvedly, že Popletalovým cílem je zmocnit se zásob zlata a že nebude váhat s použitím síly, bude-li to nutné. „Nebylo by to ostatně poprvé,“ říká náš informátor, „jeho přátelé mu říkají Kornelius „Drtič skřetů „ Popletal. Kdybyste ho slyšeli, co si říká pro sebe, když si myslí, že ho nikdo neslyší – vždycky mluví o skřetech, které dostal, nechal je utopit, shodit z vysokých budov, otrávit, zavařit do koláčů…“ Dál už Harry raději nečetl. Popletal měl sice hodně chybek, ale Harry si ho neuměl představit, jak dává zapékat skřety do koláčů. Rychle prolistoval zbytek časopisu. Občas se zastavil a četl: obvinění, že Tutshillská Tornáda vyhrála famfrpálovou ligu díky kombinaci vydírání, ilegálního tuningu košťat a mučení; interview s čarodějem, který tvrdil, že doletěl na Zametáku 6 na měsíc a přivezl zpět pytel měsíčních žab, aby to dokázal; a článek o starodávných runách, který vysvětloval, proč Lenka četla Pokroucená slovíčka vzhůru nohama. Podle autora totiž, když jste obrátili runy vzhůru nohama, mohli jste přečíst kouzlo, které dokázalo proměnit uši vašich nepřátel na kumquaty. V porovnání s ostatními články v Pokroucených slovíčkách vypadala možnost, že Sirius je sólový zpěvák Strašáků, docela rozumně. „Něco zajímavého,“ zeptal se Ron, když Harry časopis zavřel. „Samozřejmě že ne,“ spustila Hermiona, ještě než Harry otevřel pusu, „Pokroucená slovíčka jsou zmetek, každý to ví.“ „Když dovolíš,“ řekla Lenka; její hlas pozbyl původní zasněnosti, „můj táta je majitel.“ „Já – oh,“ řekla Hermiona a vypadala rozpačitě, „No… najde se tam i něco zajímavého… Chci říct, je docela…“ „Vezmu si ho zpátky, děkuji,“ řekl Lenka studeně a vytrhla ho Harrymu z rukou. Přelistovla na stranu 57, otočila ho opět vzhůru nohama a začetla se, zrovna když se dveře kupé potřetí otevřely. Harry se otočil; sice to čekal, ale ani tak nebyl pohled na Draca Malfoye a jeho věrné nohsledy Crabba a Goyla o nich příjemnější. „Co?“ zeptal se agresivně, než Malfoy otevřel pusu. „Chovej se slušně, Pottere, nebo budeš po škole,“ usadil ho líně Malfoy, který měl stejné ulíznuté blonďaté vlasy jako jeho otec. „Jak vidíš, stal jsem se na rozdíl od tebe prefektem, což znamená, že na rozdíl od tebe můžu rozdávat tresty.“ „Jo,“ souhlasil Harry, „jenže ty, na rozdíl ode mě, jsi pitomec, takže vypadni a nech nás tu samotné.“ Ron, Hermiona, Ginny a Neville se zasmáli. Malfoy ohrnul ret. „Řekni, jaké to je být druhý nejlepší po Weasleym, Pottere?“ zeptal se. „Sklapni, Malfoyi,“ řekla Hermiona ostře. „Zřejmě jsem uhodil hřebíček na hlavičku,“ olízl se Malfoy, „dávej si pozor, Pottere, protože budu jako pes sledovat každý tvůj krok pro případ, že bys uhnul z přímky.“ „Vypadni!“ dohřála se Hermiona a vstala. Malfoy se uchichtl, hodil po Harrym ještě jeden zlý pohled a odešel. Crabbe s Goylem ho věrně následovali. Hermiona práskla dveřmi a otočila se na Harryho, který hned věděl, že jí, stejně jako jemu, došlo, co Malfoy říkal a znervóznilo ji to. „Dej sem další žábu,“ požádal Ron, který si zjevně nevšiml ničeho. Harry nemohl mluvit před Nevillem a Lenkou. Vyměnil si s Hermionou další nervózní pohled a pak se zadíval z okna. Myslel si, že Siriusův výlet na nádraží byla velká legrace, ale teď už mu to přišlo lehkomyslné, ne-li rovnou nebezpečné… Sirius s nimi neměl chodit. Co když si pan Malfoy velkého černého psa všiml a řekl to Dracovi? Co když vydedukoval, že Weasleyovi, Lupin, Tonková a Moody vědí, kde se Sirius skrývá? Nebo Malfoy použil slova „jako pes“ jen náhodou? Jeli dál na sever a počasí zůstávalo nerozhodné. Na okna poněkud znuděně zapleskal déšť, pak se na chvilku objevilo slunce a hned ho zase přikryly mraky. Když se zatáhlo a ve vagónech se rozsvítila světla, Lenka srolovala Pokroucená slovíčka, odložila je do tašky a začala střídavě civět na ostatní. Harry seděl s čelem přitisknutým na sklo a vyhlížel Bradavice, ale noc byla bezměsíčná a ke všemu se spustil vytrvalý déšť. „Měli bychom se převléknout,“ navrhla Hermiona a všichni začali hledat v kufru školní hábity. Hermiona a Ron si pečlivě připnuly prefektské odznaky. Harry si všiml, že Ron zkoumá svůj odraz v okně. Pak vlak začal konečně zpomalovat a bylo slyšet, jak všichni honem připravují kufry a shánějí zvířata a připravují se vystoupit. Jelikžo Ron s Hermionou na to měli dohlížet, zase se ztratili a Křivonožku a Papušíka nechali na starost ostatním. „Vezmu tu sovu, jestli chceš,“ řekla Lenka a natáhla se po Papušíkovi, zatímco Neville opatrně strkal Trevora do kapsy. „Ach – eh – díky,“ řekl Harry a podal jí klec, zatímco bral do náruče svou klec s Hedvikou. Vyhrnuli se z kupé na chodbičku a ucítili na tváři první závan čerstvého nočního vzduchu. Pomalu postupovali ke dveřím. Harry cítil vůni borovic, lemujících cestu k jezeru. Vystoupil na nástupiště a čekal, kdy se rozlehne známé „prváci sem… tady… prváci sem…“ Ale nic takového nepřišlo. Místo toho se ozval jiný, jasný ženský hlas: „První ročníky prosím sem, do řady! První ročníky sem!“ Harry spatřil přibližující se svítilnu, která ozařovala výraznou bradu a drsný účes profesorky Červotočkové, čarodějky, která minulý rok na nějakou dobu učila místo Hagrida péči o kouzelné tvory. „Kde je Hagrid?“ zeptal se hlasitě. „To nevím,“ odpověděla mu Ginny, „ale měli bychom poodstoupit, blokujeme dveře.“ „No jo…“ Harry a Ginny se za chvíli oddělili. Harry, postrkován davem, hledal v temnotě Hagrida; musel tam přece někde být, spoléhal na to – na to, že uvidí Hagrida, se těšil snad ze všeho nejvíc. Ale nikde ho nenašel. „Přece nemohl odejít“ říkal si Harry, zatímco pomalu postupoval s ostatními úzkými dveřmi na silnici. Nejspíš je nastydlý nebo tak něco… Ohlédl se po Ronovi a Hermioně, protože chtěl vědět, co si myslí o přítomnosti profesorky Červotočkové, ale ani jeden z nich nebyl poblíž, a tak pokračoval na zmoklou silnici před nádražím. Tam vždycky čekala asi stovka kočárů bez koní, které vozily starší studenty k hradu. Harry po nich rychle mrkl, otočil se, jestli někde neuvidí Rona a Hermionu, a pak se zase hned obrátil zpátky. Kočáry totiž nebyly samohybné. Byly do nich zapraženy bytosti, které by se – kdyby je měl nějak pojmenovat – daly nazvat koňmi, i když na nich bylo cosi ještěřího. Neměly na sobě žádné maso, pod černými přikrývkami, visícími až na zem, se rýsovaly kosti. Hlavy byly dračí a oči bez zornic nehybně zíraly. Ze zad jim visela křídla – velká černá kožená křídla ne nepodobná netopýřím. Podivná zvířata působila zlověstně a přízračné. Harry nechápal, proč museli kočáry táhnout takoví strašliví koně, když mohly stejně dobře jet samy. „Kde je Pašík?“ ozval se za Harrym Ronův hlas. „Má ho u sebe Lenka,“ odpověděl Harry a otočil se, „kde myslíš, že je –“ „ Hagrid? Nemám ponětí,“ řekl Ron s obavami v hlase, „doufám, že se mu nic nestalo…“ O kousek dál Draco Malfoy, následován bandou poskoků včetně Crabba, Goyla a Pansy Parkinsonové, odstrkoval z cesty bázlivé druháky, aby se dostal ke kočáru. O pár okamžiků později se z davu vynořila prudce oddechující Hermiona. „Malfoy byl na ty chudáky prvňáky pěkně hnusný. Přísahám, že to nahlásím, má odznak tři minuty a už otravuje lidi ještě hůř než kdy jindy… Kde je Křivonožka?“ „U Ginny,“ odpověděl Harry, „a hele, tady je…“ Ginny se také právě vymanila ze zástupu i s prskajícím Křivonožkou v náručí. „Díky,“ řekla Hermiona a převzala ho. „Pojďte, zabereme si kočár, než budou všechny plné…“ „Ale já ještě nemám Pašíka!“ protestoval Ron, jenže to už Hermiona šla k nejbližšímu kočáru. Harry čekal s Ronem. „A co je tohle, napadá tě něco?“ zeptal se Rona a hodil hlavou směrem k přízračným koním. „Co?“ „Ty ko-“ Objevila se Lenka s klecí; malá sova rozčileně šveholila. „Tu máš,“ řekla, „že je to ale roztomilá sovička?“ „Eh… To jo… je v pohodě,“ řekl mrzutě Ron, „tak pojďme, vlezeme si dovnitř… Co jsi to říkal, Harry?“ „Ptal jsem se, co je to za divné koně?“ zopakoval Harry, zatímco se prodírali ke kočáru, kde už čekala Hermiona a Ginny. „Jací koně?“ „Ti koně, co jsou zapražení do kočárů!“ opakoval Harry netrpělivě. Stáli asi tři stopy od toho nejbližšího; koukal na ně prázdnýma bílýma očima. Ron věnoval Harrymu zmatený pohled. „O čem to mluvíš?“ „O čem to – tak se podívej?“ Harry popadl Rona a otočil ho tak, že stál tváří v tvář okřídlenému oři. Ron se chvíli díval před sebe a pak se ohlédl zpět na Harryho. „A co bych měl jako vidět?“ „No přece – tady, mezi ojema! Zapražení do kočáru! Je přímo před –“ Ale Ron se pořád tvářil nechápavě a Harryho napadla divná myšlenka. „Ty… Ty je nevidíš?“ „Nevidím koho?“ „Ty nevidíš, co táhne ty kočáry?“ Ron už vypadal opravdu vyděšeně. „Je ti dobře, Harry?“ „Já… Ano…“ Harryho to opravdu vyvedlo z míry. Kůň stál přímo před ním, odrážela se na něm matná světla z oken stanice a z nozder mu stoupala pára. Ale Ron, jestliže to nepředstíral – a pokud ano, byl by to opravdu hloupý vtip – ho zkrátka neviděl. „Tak můžeme nastoupit?“ zeptal se Ron váhavě a sledoval Harryho ustaraným pohledem. „Jo,“ odpověděl Harry, „Jo, jdeme…“ „To je v pořádku,“ ozval se vedle něj snivý hlas, když Ron zalezl do kočáru. „Nejsi blázen ani nic takového. Já je vidím taky.“ „Ano?“ zeptal se Harry s nadějí v hlase a otočil se na Lenku. V jejích velkých stříbřitých očích se odrážely siluety okřídlených koní. „Ano,“ řekla, „vidím je už od prvního dne, co jsem přijela. Vždycky byli do těch kočárů zapražení. To nic. Jsi stejně tak příčetný jako já.“ Lehce se usmála a vlezla do zatuchlého kočáru za Ronem. Harry, kterého to tak úplně nepřesvědčilo, ji následoval